Dokud srdce tluče → Kapitola 2

2. april 2010 at 12:53 | =Tracynel=
system-graphic
Náhlé světlo reflektorů Helen na chvíli oslepilo,a proto si promnula oči dřív než se vydala za Nikolou. Ten se za ní ohlédl a pousmál se,byla tak krásná.

"Helen,jestli se na to necítíš dnes. Můžu to odložit" - zašeptal sladce a dotkl se nepatrně konečky prstů její tváře.
"Ne..to je v pořádku..jdeme" ,zavelela hnědovláska a vydala se rázným krokem vpřed,to ovšem nevěděla,co jí čeká.
"Tohle je srdce Svatyně.." ,zašeptal za jejími zády Tesla a přešel do její blízkosti. "A co se tu dělá?"
,položila mu ihned zvědavou otázku,až ho to pobavilo. "Pracuješ tu se zvláštními lidmi Helen.." ,šeptl jí do ucha a rty přitom zavadil o její lesklé hnědé lokny. "A co s nimi dělám?" ,vydechla ohromeně,když si prohlížela přístroje,spouštějící se z velkého kovového oblouku,co vypadal jako masivní lustr.
"Myslím, že na vysvětlění toho, co tu děláš bude třeba delší doba." odpověděl na její zvýdavou otázku a přešel k prvnímu teráriu, rozsvítil světla a jejích záře se odrážela od modré vody až k Helen. Ta nevěřícně a nejistě přešla ke sklu a natáhla ruku. Dotkla se průhledné zdi a když se na druhé straně objevila mořská panna, ucukla a poodstoupila svižně od stěny.
"C…co to … je ?" vykoktala ze sebe a podívala se na Nikolu, který se nemohl nabažit výrazu, který se jí objevil na tváři. Vypadala jako malé vyděšené dítě.
" Těmto tvorům, kteří jsou něčím mezi lidmi a zvířaty, říkáme abnormálové."
nadechl se a počkal, až Helen stráví tuhle větu.
" Chráníme je v tomto zařízení před světem a také svět chráníme před nimi samotnými, jelikož dokáží být velmi nebezpeční."
" A tahle …"
" Mořská panna." doplnil ji Nikola.
"Ano, mořská panna. Je také nebezpečná?" podívala se opět na skleněnou stěnu a zaměřila se na její oči. Přistoupila ke sklu a dotkla se skla. Bytost na druhé straně její pohyby opakovala a ve chvíli kdy se jejich ruce spojily, Helen ucítila nával myšlenek, slyšela, jak k ní promlouvá.
"Je to úžasné, tě znova vidět, Helen."
01
"Co to dělá?" ,vyhrkla náhle hnědovláska a odskočila od skla,společně s ní se polekalo i půvabné stvoření ve vodě a odplavalo. "Klid Helen..Sally s tebou komunikuje myšlenkami." ,pokusil se jí okamžitě Nikola uklidnit,odvedl jí raději dál a zahleděl se jí do očí.
"M-myšlenkami?" ,podivila se a jemu v té chvíli opět přišla tak úchvatná, málem se neovládl, jak tak na ní hleděl a pozoroval malé jiskřičky zděšení a zároveň obdivu v jejích očích. "Ano,myšlenkami.." ,kývl trpělivě a pohladil jí po rameni.
"Nemáš se čeho bát,Helen..neublíží ti."
Roztřeseně přikývla a odvážně vykročila opět ke sklu,chvíli pozorovala vodu,která se odrážela v jejích úchvatně zbarvených očích a nakonec
opět přitiskla dlaň ke sklu. V tom okamžiku se opět objevila mořská panna a zkoumavě se na hnědovlásku podívala, chvíli na ní jenom civěla a když už začala být Helen dost nervózní,tiskla svou dlaň na tu její. Nikola to všechno pozoroval s odstupem, přemýšlel,jestli ono stvoření prokoukne jeho lest..jeho nepravou Helen. Po chvíli si ale jen pro sebe cosi zamumlal a poškrábal se na bradě. Nemůže na to přijít, ujistil sám sebe.
Helen se snažila soustředit na tok myšlenek, ale bylo toho na ní moc. Náhle ucukla a z jejích pootevřených ůst vyšel výkřik.
"Co se děje?" přiskočil k ní ihned Nikola. Chytil ji za ramena a snažil se ji třesavým pohybem probrat z jakéhosi tranzu.
"Něco jsem viděla." podařilo se jí procedit mezi zatnutými zuby. Na hrudi cítila ostrou bolest, jako by se ji do srdce potápěl ostrý nůž.
"Dívala jsem se z malého okénka do tmavého modrého prostoru a všude byly kusy těl." vysoukala ze sebe popis toho, co se ji právě zobrazilo před očima.
"Tak jsi popsala ve své zprávě událost, která se stala v bermudském trojuhelníku, když jsi byla na misi. Všechny zprávy jsem si přečetl už několikrát." vysvětlil Helen situaci.
"Jen se uklidni, ano? Je to v pořádku. Jsi tu se mnou." uklidňoval ji Nikola.
"Nevadil mi ani tak ten pohled, ale ten pocit. Cítila jsem se strašně. Vnímala jsem tu bolest, tu surovost, smutek." spolu se slovy, které vycházely z jejích úst, vycházely i slzy z jejích očí. Nikola se cítil zodpovědný. Teď víc, než kdy předtím. Věděl, že k této Helen nebude cítit to, co cítil k té pravé, ale měla u něj v srdci zvláštní a velké místo.
01
"Helen...ššš..." ,šeptal jí do vlasů,mezitím co plakala schoulená v jeho náruči. Plně si uvědomoval,jak těžké to s ní ještě bude mít,byl zato ale rád..byl nesmírně šťastný.
Po nějaké chvíli se hnědovláska konečně uklidnila a jemně se odtáhla od jeho hrudníku,jenž byl celý mokrý od jejích slaných slz.
"Umí se mi všichni abnormálové napojit do hlavy?" ,zašeptala sklíčeně a zabořila si ruku do vlasů. Nikola na ní dlouho mlčky hleděl,než si uvědomil,že mu položila otázku - "Ne..vůbec ne,to jen Sally.." . Přikývla,ačkoliv se v jejích očích dalo snadno vyčíst,že mu nevěří.
Povzdychl si a přešel k dalšímu zasklennému výklenku,zatáhl za malou páčku u stěny a rozhrnul tak závěsy,co bránili v pohledu. Helen se naklonila přes jeho rameno,jakoby tím dávala najevo,že nechce být zavražděna čímkoliv jako první. V rohu místnůstky se cosi pohnulo a hnědovláska sebou škubla.
"Pššt..ať ho nevystrašíš.." ,zamumlal k ní Tesla a přiblížil se trochu ke sklu.
"Ať nevystraším co?" ,dožadovala se okamžitě odpovědi.
"Nubbin...maličké stvoření co si tak trochu hraje s emocemi.." ,
bylo jí odpovědí.
"Cože?!" ,vyrazila ze sebe a ucouvla o dobrý metr od něj.
"Neboj se, o nic se pokoušet nebudu." zamumlal a v hlase bylo slyšet malé zklamání. "Ale mohl bych." řekl si pro sebe a uculil se.
"Umí se maskovat, pak je pozorujeme jako neviditelná stvoření." dovysvětlil pro úplnost. Helen nahlížela do terária a jakmile Nubbini vycítili její přítomnost, analyzovaly ji, ukázali se v celé své kráse. Nebyla pro ně nebezpečím.
"Když už jsme u těch emocí?" začala. "To jsi tu v celé téhle velké budově sám?" vyřkla otázku, na kterou zřejmně Nikola čekal, ale nebyl na ni připraven. Věděl, že tahle chvíle přijde, ale nikdy nevymyslel ucházející odpověď. Nezbylo mu tedy nic jiného, než jít s pravdou ven.
"Byl tu ještě Will Zimmerman. Než jsi ho přijala jako svého chráněnce…" byl přerušen.
"Chráněnce?" zeptala se nechápavě Helen.
"Ano, učila jsi ho vše, co jsi uměla ty, aby jednou mohl nastoupit na tvé místo." vysvětlil Nikola Helen význam slova, kterému nerozumněla.
"Ale odešel, nevím ani kam. Řekl, že když už tu nejsi ty, že ho tu vlastně nic nedrží." sklopil hlavu. V jeho myšlenkách byl chaos, nevěděl co má říct a co si má nechat raději pro sebe.
"A také Kate Freelander, holčina, která původně patřila k jedné ne moc hodné sektě a nakonec se přidala na naší stranu. Musím uznat, že byla dobrá." vychrlil na ni spoustu nových informací.
01
Pozorně mu naslouchala a opřela se přitom o sklo,za nímž byli nubbini. Ti jakmile ucítili její bližší přítomnost,dostali se střelbitě až ke sklu a začali na něj poskakovat. Nikola si toho všiml až v okamžiku,když zachytil Helenin náhle změněný výraz ve tváři. Už v ní nebylo zděšení smíchané s obdivem,bylo tam cosi mnohem silnější než láska, z jejích očí vyzařovala vášeň. Tesla na chvíli zaváhal a nakonec couvnul,nemůže si dovolit teď uklouznout,nemůže nechat volný průběh svým nejtajnějším snům,to už ale Helen kráčela k němu s jakýmsi odhodlaným výrazem v očích.

"Určitě ti tu muselo být tak smutno..." ,zašeptal její hlas, zatímco její tělo anděla pomalu došlo až k tomu jeho.
"Samota není špatná..můžeš...chmm..přemýšlet"
,vydal ze sebe přidušeně, když se dotkla s prsty jeho hrudníku,příjemně ho to zahřálo."Přemýšlet...aha..." ,kývla pobaveně hlavou a přitáhla se k jeho obličeji.
"Helen..já.." Nikola nestihl svou větu doříct, perfektně tvarované rty splynuli v naléhavém polibku s těmi jeho. 
I když se Nikola snažil bránit, nešlo mu to. A nakonec ani nechtěl. Dal ji ruce kolem pasu a přitáhl si ji ještě více k sobě. Opřel ji o stěnu a vychutnával si plnými doušky její rty. Moc chtěl, aby se tohle stalo, ale ne za takových okolností. Emoce přicházející od Nubbinů byly silnější.
"Tohle se nesmí stát." opakoval si v duchu.
"Helen." oslovil ji mezi polibky. Helen jen zhluboka dýchala a už už se natahovala pro další polibek. Odtáhl se od ní a snažil se ji držet dál.
"Já .. nechci aby se tohle dělo za takových podmínek." řekl a uviděl v jejích očích smutek a zklamání. Její křehké emoce se daly velmi snadno ovlivnit. Nubbini odváděli svoji práci dokonale. Ještě nikdy v ní nevycítil tolik vášně.
"Měla by jsi si dnes odpočinout, je pozdě." podíval se na hodinky a zjistil, že je skoro půlnoc.
"Dnes jsme to přetáhli." dodal. Chytil ji za ruku a tahnul ji pryč od Nubbinů.
Nechtělo se ji. To co pociťovala bylo příjemné a nechtěla se toho jen tak vzdát. Nakonec silnější stejně zvítězil. Nikola dovedl Helen k jejímu pokoji a polibkem na tvář ji popřál dobrou noc. Sám v sobě si vybudoval jakýsi mechanismus, který blokoval myšlenky na věci, které si teď nemohl ani jeden z nich dovolit. Helen za sebou smutně zavřela dveře a vešla do malé koupelny, která byla součástí ložnice. Netrvalo dlouho a usnula.
01
Druhý den ráno Helen probudily sluneční paprsky prosvítající skrz karmínově rudé závěsy na oknech. Dlouhou chvíli otálela a jen se válela v peřinách, nakonec si ale rezignovaně povzdechla a vyklouzla z postele. Bosá přešla ložnici a zamířila do koupelny, kde si několikrát musela opláchnout obličej studenou vodou, aby se vůbec probrala.
Opřela se rukama o umyvadlo a prohlédla si sama sebe v zrcadle, žena co se na ní dívala měla snad ty nejjasnější oči, které kdy mohla vidět, ovšem zračilo se v nich jakési neštěstí a obavy. Zavrtěla hlavou a opustila koupelnu, přičemž málem zakopla o vlastní boty, které včera zanechala před dveřmi. Pomalu se rozhlédla po pokoji, ve kterém přespala...vypadal docela obyčejně. Pousmála se nad vlastními myšlenkami a došla k mohutné skříni z ebenového dřeva, jenž se leskla, jak na ní dopadalo sluneční světlo. Vytáhla z ní obyčejnou košili a kalhoty, do nichž se o pár minut později líně oblékla.
"Tak co bych mohla dělat..." , zeptala se sama sebe, zároveň tahle otázka ale směřovala k pokoji, jakoby jí měl odpovědět. Pohledem sklouzla na dveře a hbitě se k nim přihnala, půjde navštívit Nikolu, problesklo jí hlavou, když opouštěla pokoj.

Pomalu a opatrně kráčela dlouhou chodbou, která se na konci lehce stáčela doprava. Našlapovala velice tiše, jakoby se bála, že někoho vzbudí, nakonec se zasmála nad svou hloupostí a vydala se rázným krokem vpřed. Jakmile prošla hlavní halou, v níž se nacházely vstupní dveře, zarazila se. Ucítila za sebou horký dech, někdo za ní stál.
Ztuhla a tiše vydechla, přičemž okamžitě zalitovala, že kdy vůbec opouštěla své malé útočiště. "Magnusová?" , zaslechla zadýchaně za sebou, kdosi jí uchopil za rameno a otočil jí k sobě. Párkrát zamrkala, než pohlédla do tváře mladému muži s rozcuchanými vlasy světlé barvy
v tmavě modré košili a pískově zbarvených kraťasech. Will Zimmerman jí propaloval napůl zděšeným, přesto ale nadšeným pohledem.
 


Comments

1 Sammie Sammie | Email | Web | 2. april 2010 at 13:36 | React

Jsme prostě dobré. Tato povídka ( jak jsem už řekla ) má asi potenciál :-)

2 ••m94••sbéénko ••m94••sbéénko | Web | 5. april 2010 at 16:38 | React

pěknýý=)

3 Lin Lin | Web | 5. april 2010 at 16:51 | React

máš u mě dárek k Velikonocům :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement